Vrací se třináctá...Má s prvou stejný hlas.
A je to vždycky táž:-táž chvíle je to přec.
Neboť tys královna!Dávna,ta blízko nás?
Jsi král,jsi to ty sám,poslední milenec...?
Tu miluj, která tě až k hrobu milovala,
ta,již jsem miloval,něžnější nad ni není,
je to smrt-mrtvá snad..Ó slasti!Utrpení!
Slézová větévka jí v rukou spočívala.
Světice jižních měst,ty s ohni v dlaních svých,
rúže,jež patří ti,má barvu bolestnou.
Nalezlas už svúj kříž tam v pouštích nebeských?
Ač bohy to uráží,ať rúží padá sníh,
sníh bílých přízrakú z těch nebes,která žhnou,
světice z propastí je světější v očích mých!