Skvost a legenda!
Našla som výber z knihy,vyhrala som ju na aukcií v Čechach bohužial pani sa zachovala voči mňe naozaj kruto..nemám ju:(
Nemocná múza
Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz?
Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání,
jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz
tak studených jak led a němých do skonání.
Zelený trpaslík a rudý sukubus
vychrstli na ně z váz svých děs i milování?
Či můra pěstí svou jim dala chutnat hnus
až ze dna Minturen, bez stínu slitování?
Chci, aby zdravím vždy tvé srdce vonělo
a silné myšlenky jen myslet umělo,
ať rytmický tep zní vždy křesťanské tvé krve,
stejně jak zníval takt antických slabik prve,
když vládli chvíli Pan, král žní, a chvíli on,
praotec písní, sám bůh Foibos Apollón.
Prodejná múza
Múzo v mém srdci, jež máš ráda paláce,
až leden vypustí zas bouřky ze svých věží,
v té černé nudě, když po celý večer sněží,
prokřehlá, -čímpak si chceš dýchat na ruce?
Chceš ohřát ramena svá ze studené spěži
tou lunou crčící sem přes okenice? -
Chceš měšec bez peněz a prázdné světnice
naplnit zlatem, jež se z modrých nebes těží?
Ach budeš zvečera jen kvůli krajíci
houpat jak ministrant svou kadidelnicí,
na ústech Te Deum, v než věří tamti druzí,
kejklířka o jladu nabízet krásu svou
i úsměv skropený tvou slzou zapřenou,
aby to otřáslo bránicí tupé lůzy?
Špatný mnich
Ve starých klášterech veliké holé stěny
zdobily obrazy o pravdě svatých knih.
Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený
a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich.
Když setbou Kristovou svět byl už oplodněný,
nejeden kazatel z těch dnes již nečtených
kostnici míval za svůj azyl vyvolený,
kde prostým slovem smrt velebil v příslovích.
Má duše je ten hrob a já v ní špatným mnichem,
jenž věčnost bydlí tu a prodírá se tichem.
Nic nezahřeje ho v těch nehostinných zdích.
Kdy z podívané na svou bídu skličující
stvořím - já líný mnich - to, o čem bych
směl říci:
hle dílo ruky mé a láska očí mých?!
Nepřítel
Má mladost nebyla než samý déšť a sníh,
že slunce pro mraky jsem sotva uviděl.
Mám sady - bouřky však, jen bouřky žaly
v nich
a ovoce, ach, to jsem nikdy nesklízel.
Tak znenadání jsem se setkal s podzimem
a bylo třeba vstát a zanechat a jít,
jít znovu dobývat tu zaplavenou zem,
kde díry veliké jak hroby bylo zřít.
Ale kdo řekne mi, že květy, o nichž snim,
z té mokré hlíny kvést já ještě uvidím
a že v ní naleznou svou starou sílu zas?
Z života ujídá nám bolest, hlodá čas,
a nepřítel, jenž spí, ó srdce, u tvých bran,
z té krve vyrostl, jež ubíhá mi z ran.
Smolař
Unes bych tíži, přešel sráz,
jenom mít sisyfovské síly!
Co s odvahou, co platno chci-li?
Umění dlouhé, krátký čas.
Ne k pyšné mramorové arše,
k hřbitúvku někde za městem
jde srdce, flórem potažen
bubínek, v rytmu traurmarše.
- Tak mnohý zahalený skvost
je zapomenout na věčnost
z dosahu olovnic a lopat;
a mnohý květ i s vůní svou,
nasáklý sladkou záhadou,
se do hlubokých samot propad.
Ztrestání pýchy
Když teologie - v tom skvělém čase -
ještě svou živostí a silou pyšnila se,
prý jeden z doktorů, jenž z jejích velkých byl
- když srdce lhostejných však nejdřív znásilnil
a v jejich propasti jim pohnul nocí tmavou,
pak přehnal to a dal se za nebeskou slávou
divnými stezkami, jež neznal ani sám
(jen čistí Duchové snad chodívali tam) -
jak člověk zděšený z té osamělé výše
se kdysi rozkřičel v své pekelnické pýše:
"Chuděro Ježíšku, já kdybych býval chtěl
být ne tvúj obránce, ale tvůj nepřítel,
ne sláva, hanba tvá by vystoupila v ceně
a ty bys zůstal jen to směšné lidské štěně."
Ještě v tu chviličku mu rozum náhle zhas.
A toto slunce jak by zastřelšerý pás.
Chaos se vevalil, kde rozum míval vládu.
Ten kdysi živý chrám, s bohatstvím svého řádu,
pod jehož klenbou dřív se skvíval lesk a moc,
se náhle proměnil jen v mlčení a noc,
jak hrobka, od které už nikdo klíče nemá.
Byl v ulicích jak zvěř, jak štvaná tváře němá,
a když jak oslepen se vláčel po poli,
jaro či nejaro, mráz nemráz, kdykoli,
šeredný, špinavý, cár otřelého rýmu,
byl dětem pro smích jen, byl terčem jejich
šprýmů.
Cizokrajná vůně
Navečer v jeseni, když oči přihmuřuji
a lokám vlahý žár tvých prsú voňavých,
před zraky vstane sen o šťastných pobřežích,
kde slunce plápolá a ohně oslepují:
Ten ostrov zahálky, kde celý prales bují
podivných stromoví a plodů šťavnatých,
kde muži stíhlí jsou, však silní mnozí z nich,
a přímým pohledem mě ženy překvapují.
V kouzelné podnebí tvou vůní vylákán,
jsem v rejdě se stěžni a s labyrintem lan,
jež od vln znaveny lehounce ještě skřípí;
pak tamaryšků šum, jenž vane z lesíků,
svou pryskyřicí mdlou mi naplňuje chřípí -
a v duši spojuje se s písní lodníků.
Vlasy
Ó rouno, vlnivě až na krk spadající!
Prsténky, voňavé svým zlenivělým snem!
Závrati! Zabydlit chci šero ve světnici
spoustou všech vzpomínek, v tom vlase dřímající,
a zamávat jím, jak se mává šátečkem.
Asie toužebná, Afrika žhavých savan,
vzdálený, cizí svět, už málem skleslý v tmu,
vlá, lese, z propastí tvých jako vonný závan!
A jak duch jiných na hudbě je kolébáván,
tak můj, ó lasko má, je na tvém parfému!
Odejdu tam, kde strom i člověk, opojeni
svou mízou, zadřímnou si v horkém podnebí;
neste mě, kadeře, jak příboj, jenž se pění!
Ty moře z ebenu, jsi plné skvělých snění
o plachtách, veslařích, vlajkách a rahnoví:
Vře přístav - upíjí má duše z jeho vřavy
plnými doušky zvuk i barvu vonící,
lodi jak ve zlatě a v móru se tam plaví
a náruč vztahují tam po objetí slávy
té věčné oblohy, žárem se chvějící.
V nořím svou hlavu, jež má ráda opojení,
v ten černý oceán, kde jiný zavřen jest.
A duch můj zjemnělý, jejž hýčká kymácení,
se s vámi setká zas - ó plodná lenošení -
houpačky bez konce s vůněmi ze siest!
Stánku z tmy spletený, vy vlasy modré tmavě,
ve vás jsou nesmírná nebesa z kobaltu:
ve chmýří břehů tvých, v té kučeravé trávě
směs vůní kolotá a opájí mě žhavě:
jak olej z kokosů, pach pižma, asfaltu.
Vždy, dlouho moje dlaň bude v tvé těžké
hřívě
rozsévat rubíny, safíry s perlami
a ty sluch nakloníš mé touze prívětivě!
Jsi oáza, kde sním, jsi víno, v kterém chtivě
piju své vzpomínky z láhve, kde chutná mi.
Had, který tančí
Rád vídám, lenivko má sladká,
svítit bělostí
tvou kůži jako lesklá látka
hebkou nahostí.
Z hloubky tvých vlasů stoupá hoře
vůně svíravé,
jsou vonné, nepokojné moře,
modře-hnědavé;
na němž jak loď, která se vzbouzí
z noční únavy,
má duše do nebes se hrouží
širé dálavy.
Tvé oči, z nichž se nedívají
slzy ani smích,
jsou tvrdé šperk, zlato spájí
s ocelí se v nich.
Když rytmicky jdeš po chodníku,
chladně spanilá,
ty hádě hůlky kouzelníků,
jak bys tančila!
A pod nákladem lenivosti
hlava dítěte,
ta kolébá se s loudavostí
chůzí slůněte.
Trup houpe se a protahuje,
jako loď se chví,
jež z boku na bok ponořuje
do vod rahnoví.
Jak vlna, která táním vzrůstá
morén ledových,
když slina naplní tvá ústa
k břehu zoubků tvých,
mně je, že české víno piji,
hořce vítězné,
tekuté ráje, které sijí
hvězdy v srdce mé.
Mršina
Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
uprostřed štěrku ležeti.
S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
se nabízela pro pohled.
A slunce pralo plnou silou do hniloby,
jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
vrátit, co spjala v jeden tvar.
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
mohla ses mi tam poroučet.
Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
hýbali cáry živými.
To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
tím žilo stále víc a víc.
Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
jak vítr běžící, pláč vod,
anebo zrno žencovo, když ruku zdvihna,
řešetem propouští svůj hod.
Podoba mizela a byla už jen snění,
náčrtek tužkou teninkou
na plátně odloženém, kde už malíř není
s to pracovat leč vzpomínkou.
Tam za kamením lačná fena vyčkávala
a vztekle měřila si nás,
ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
číhajíc vyhlížela zas.
Vy také budete jak tohle rozkládání,
jak tento hnis zde vyvřelý,
hvězdo mych očí, slunce přírody mé, paní,
má vášni i můj anděli!
Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
až pomažou vás naposled,
až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
si odejdete práchnivět.
Ó kráso má, pak řekněte, až červ se chytí
žravými ústy vašich rtů,
že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
svých lásek skleslých v nicotu.
De profundis clamavi
Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,
prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.
V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,
se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.
Nehřeje slunce, a tak půlrok přejde přes
a pouhopouhá noc pak kryje zem v tom druhém;
ten kraj je pustější než za polárním kruhem;
zvěř ani potok, ó - a zeleň ani les!
Nic děsnějšího si už myslit nedovedu
než krutost studenou tohoto slunce z ledu
a nedozírnou noc, chaosu podobnou;
zvířatům závidím, že tupě šťastná jsou,
do spánku beze snů že ponořit se smějí -
přadena času se tak zvolna odvíjejí!
Vampýr
Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,
tvrdě jak stádo běsů z pekla
v zdeptanou duši přišla sis
uchystat pelech z nářků jejích,
nečistá, která jako bys
byla můj řetěz na galejích,
pijáku sklenka odňatá,
a hráči hra, jež nevychází,
mršina černým červům zkázy -
buď prokleta, buď prokleta!
Prosil jsem rychlé ostří dýky,
škemral jsem u ní o volnost,
jedu se zapřísahal díky,
když překoná mou zbabělost.
Nadarmo! mrzký jed i dýka
mě odmrštili s posměchem:
"Jsi hoden svého žalářníka,
jsi hoden zůstat otrokem.
Hlupáku! kdybys po svém slovu
byl námi zbaven zajetí,
tvé polibky by vzápětí
vzkřísily mrchu vampýrovu!"